Johny se za Nikki díval, dokud mu nezmizela z dohledu mezi stromy. Jen napůl vnímal Lucille, která stála nehybně vedle něj a hleděla do prázdna. Snažil se pochopit, co se stalo. Právě prožil poslední chvíli s někým, koho měl asi nejradši na světě. Nikki. Malou Nikki. Vždycky se zlobila, když říkal malá Nikki. „Nejsem malá!“ hádala se. Smál se, byla o hlavu menší.
Blížila se desátá a před hlavní branou začalo být rušno. Přišly se rozloučit ostatní děti.
Nejradši by byl sám. Jak by si přál rozběhnout se za ní, vylézt na strom a zůstat tam, dokud si pro něj nepřijdou. Ale ona to nechce. Proč se o něj najednou všichni tak zajímají! Kdyby mu radši dali pokoj. Jestli se ve svých třinácti letech rozbrečí, nepotřebuje tolik svědků.
Zahlédl Cassii. Prodrala se k němu davem dětí.
„Jsi připraven?“ zadívala se na něj velkýma hnědýma očima, které mu vždycky tolik připomínaly oči Nikki. Panebože, proč jen se mu tak klepou kolena!
Přikývl. Natáhla ruku a pohladila ho po světlých vlasech.
„Kde máš Nikki?“ rozhlédla se.
„Ona je…“ zarazil se.
„Není jí dobře,“ odpověděla za něj Lucille.
Uslyšeli blížící se automobil. Bílý cadilak zastavil před branou a vystoupili z něj dva lidé, s nimiž se už několikrát setkal. Pan Cliff, podsaditý muž v tmavomodrém obleku, široký v ramenou a předčasně prošedivělý, jeho paní na vysokých podpatcích ve světle fialovém kostýmku.
Johny sotva vnímal, jak se s nimi Cassie vítá. Potom se k němu sklonila jeho budoucí matka: „Tak pojď, Johny, už patříš k nám!“
Pokusil se o úsměv. Tyhle dva jsem vyměnil za Nikki, honilo se mu hlavou. Zlákala mě představa, že se splní můj sen hrát baseball závodně? Nebo v tom je něco jiného? Jak to, že jsem dokázal Nikki opustit?
Jako náměsíčný se nechal obejmout od Cassie i od Roberta, který se odkudsi vynořil, rozloučil se s Lucille, které přitom nenápadně strčil do dlaně třetí střípek zrcadla, pozdravil se s několika kamarády, a už ho usazovali vedle pana Cliffa, jeho nového otce. Paní Cliffová, tedy máma – ach, nezvykne si je takhle oslovovat –, se posadila dozadu.
„Raději si připni pás,“ poradila mu. „David jezdí hodně rychle, viď, miláčku?“
Kluk je to hezký, říkala si v duchu. Trochu zamlklý, ale to je přece přirozené. Je připravená ho milovat, i když je mu už třináct. David stejně říkal, že možná po čase adoptují ještě jedno menší dítě. Ráda by holčičku, když teď mají chlapce…
Ozval se zvuk startéru a cadilak pomalu opouštěl úzkou příjezdovou cestu. Johny nevnímal ostatní, kteří mávali, soustředil se na jediné. Teď zahnou doleva, tak, ještě několik metrů a – pevně stiskl poslední střípek zrcadla, aby to vydržel. Už je to za ním. Právě minuli strom, na kterém seděla Nikki.
„Johny, bude se ti stýskat po kamarádech, viď?“ řekla jeho nová matka starostlivě.
Poznala snad něco? Je na něm vidět, že by se nejraději vrátil?
„Ale ne, Marge,“ ozval se otec bodrým hlasem. „Za chvíli na ně zapomene, najde si jiné, v baseballu i jinde…“ Koutkem oka chlapce pozoroval. Vždycky chtěl mít syna. Byl to šok, když zjistil, že děti mít nemůže. Marge naštěstí souhlasila s adopcí. A on prosadil, aby si vzali starší dítě. Takhle se nebudou ani jeden muset vzdát zaměstnání a nepřijdou o své vysoké příjmy. Nechtěli sice tak velkého kluka, spíš desetiletého, ale o Johnym se dočetl v místních novinách, že je vynikajícím hráčem, a promítly se mu do něj všechny sny – jak jeho syn dokáže to, co on pro svou vášeň pro burzu udělat nestihl. Marge uklidnil, že přece můžou po nějaké době adoptovat ještě menší dítě, i když on sám s tím příliš nepočítal.
Oba mu něco povídali, ale Johny opět přestal vnímat. Tak tedy dnes Nikki viděl naposled… Nesmysl. V tu chvíli si dal pevný slib, že se pro ni určitě jednou vrátí. A myslel to doopravdy. Tak doopravdy, jak jen odhodlaný třináctiletý kluk může myslet.
***
Nikki svírala v ruce svou třetinu zrcátka. Už bylo úplně horké. Představovala si, co se u brány asi děje. Všichni se s Johnym loučí, objímají ho… Na co asi myslí on? Na baseball? Nebo na ni? Už brečela bez zábran. Nikdo ji neslyšel, všichni sledovali kolotoč kolem Cliffových.
Vtom hovor utichl a ozval se zvuk motoru. Všichni spustili veselé „Ahóój!“ Co to pro ně znamená. Jeden odejde, další přijde. Rozpálenými dlaněmi si protřela oči, aby zahlédla auto, které Johnyho unáší pryč. Pořád jí nedocházelo, že už ho neuvidí.
Konečně je spatřila. Nové bílé auto, pěkně naleštěné, aby se čerstvému synáčkovi předvedli. Jak je v tu chvíli nenáviděla! Už se blíží, už ji míjejí, jestlipak se Johny dívá sem ke mně… Okamžik, kdy intenzívně pocítila jeho přítomnost, trval velmi krátce a přesto dost dlouho, aby ji to zasáhlo ještě víc. Do očí se jí nahrnuly další slzy a začala se otřásat nekontrolovatelnými vzlyky. Už ho nikdy neuvidí. Nikdy! Nikdy! Byla tak zesláblá, že se málem neudržela nahoře a raději slezla do trávy.
V křečovitém pláči usnula pod stromem únavou.