Tak se to provalilo. Jednou to zkrátka muselo přijít. Procházelo nám to poměrně dlouho, říkala si Patrika Evanová, zatímco tiše stoupala po schodech nahoru. Vešla do krémově vymalované ložnice, opatrně zvedla druhý telefon a přiložila si jej k uchu. Pochvalovala si staromódnost svých příbuzných, kteří stále dávali přednost pevné lince před mobilem, což jí umožňovalo sledovat situaci z první ruky.
„Kolik je jí let?“ ptal se právě neznámý ženský hlas ve sluchátku.
„Patnáct,“ odpověděla teta Zuzka.
„To jsou nejhorší léta,“ poznamenal druhý hlas nespokojeně.
„Patricie není problémová,“ ujišťovala teta Zuzka přesvědčivě. „Je samostatná, prakticky nic nepotřebuje. Chceme ji jen dostat odsud, z vlivu té hrozné party…“
„Nic podobného jako tenkrát už se neopakovalo?“
„Kdepak. Je jako beránek. Byla tenkrát malá, nemohla si uvědomovat, co dělá…“
„Zas tak malá nebyla, bylo jí skoro šest…“
„Od toho incidentu je úplně okay. Ani o ní nebudete vědět!“ Ženský hlas na druhém konci telefonu si unaveně povzdechl. „Zrovna když se odstěhoval Ivoš, náš nejmladší, a máme konečně klid.“ Po kratší odmlce: „Chtěli jsme ten pokoj pronajmout.“
Teta však vycítila, že má vyhráno. „No tak, Pavlo, aspoň na nějaký čas. Pak se uvidí. Pro dobro té holky. Vždyť jsme jedna krev.“
Aha, takže teta Pavla z Prahy, pomyslela si Patrika. Její babička měla devět dětí, z toho šest dcer. Patrika v nich nikdy neměla pořádně přehled. Babička zemřela před jejím narozením a Patrika celou rodinu nikdy pohromadě neviděla. Ale o jakém incidentu to mluví? A co se stalo, když jí bylo šest, kromě toho, že se přistěhovala k tetě Zuzce? To už ale slyšela ve sluchátku odevzdaný hlas: „No tak dobrá. Kdy nám ji sem chcete poslat?“
„Jsi zlatíčko! Pošleme ji, jak nejdříve to půjde. Co třeba za týden? Se školou si nedělejte starosti, stejně musí opakovat ročník kvůli – ehm – častým absencím, takže jsme domluvili, že do konce roku se bude učit doma a v září začne znovu v nové škole tam u vás…“
Zbytek rozhovoru Patrika slyšet nepotřebovala. Věděla dost. Teta a strýc se jí po tom průšvihu rozhodli zbavit. Pro její vlastní dobro.
Vážně škoda, že je chytli. Přitom Matěj a Lukáš byli z jejich party nejšikovnější. Nejspíš to bylo tím, že se Matěj den předtím vysekal na skejtu a bolela ho ta noha, a Lukáš na něj solidárně čekal. Jinak by jim spolehlivě utekli. Následovalo vyšetřování ve škole, které k ničemu nevedlo. Kluci nikoho z nich neprozradili. Škola však oznámila jejím příbuzným, že se s dopadenými chlapci stýkala. A výsledkem byl ten telefonát do Prahy…
Když jí večer sdělili, že se „na nějakou dobu“ přestěhuje k tetě Pavle, jen pokrčila rameny. V podstatě jí to bylo jedno. Byla zvyklá na stěhování. Tenkrát rozhodně nebude brečet, z toho už vyrostla…