Nina dodělala večeři, společně se najedly, přemístily se na gauč do obýváku a povídaly si. Pro Patriku to byl úplně nový zážitek. Zatímco v nemocnici byla Nina přísná a nepřístupná, doma jakoby odložila ochranné štíty a byl z ní najednou úplně jiný člověk. Patrika ji začala zcela spontánně tykat, přestože ještě před odchodem z nemocnice o pár hodin předtím měla pocit, že jí to nepůjde přes rty.
„Budeš mě česat, prosím?“ zeptala se Patrika a nasadila výraz novorozeného štěněte.
Nina se zasmála a pronesla: „Tak mi podej kartáč.“
Patrika šťastně vyskočila z gauče a doběhla pro něj. Usadila se zády k Nině a chystala se na příjemný prožitek.
Chvíli si povídaly o všem možném, a pak se Nina najednou zeptala: „Jací byli ti první teta se strejdou, u kterých jsi bydlela?“ Měla pocit, že toho o Patricii stále neví dost. A někde v minulosti přitom ležel klíč k jejím současným problémům.
„Teta byla moc hezká. A strejda velký a silný.“ Odmlčela se a dodala: „Nějakou dobu jsem si myslela, že to jsou moji rodiče. Že jsme normální rodina. Máma, táta, brácha, já. Chyběl jenom pes – nemohli jsme mít žádné zvířátko, protože táta – teda strejda – na ně měl alergii.“
Nina jí projížděla kartáčem vlasy až lítaly jiskry a nic neříkala, aby ji nevyrušila ze vzpomínek. A skutečně, Patrika jako by zapomínala, kde je – přivírala oči, nořila se do minulosti a vyprávěla. Nina pozorně naslouchala a upřesňovala si obrázek o Patričině dětství.
„Ale pak mi došlo, že to tak není – pochopila jsem význam slov teta a strejda a skutečnost, že teta je vlastně sestra mámy. Takže vlastně skoro jako máma. Ale na Vojtíška jsem stejně vždycky myslela jako na brášku. Brácha nebo bratranec, to je přece skoro to samé. Měl hrozně rád, když jsem mu vyprávěla pohádky, které jsem si sama vymýšlela. Vždycky jsme si spolu tak hezky hráli. Nemohl chodit, uměl jen lézt, ale já jsem mu všude pomáhala…“
Odmlčela se a pokračovala: „Představovala jsem si, že teta a strejda jsou král a královna, a Vojtíšek princ a následník trůnu. Já jsem byla princezna, ale zlá sudička mě zaklela, abych byla neviditelná. Král a král tak viděli jenom prince Vojtíška…“ Chvíli mlčela, vychutnávala si rozčesávání, a dodala: „Teta se strejdou vždycky říkali: Patrika je zdravá a samostatná. Vojtíšek je nemocný a náš…“
Najednou jí blýskla hlavou vzpomínka, jak nad ní její teta stojí s šíleným výrazem v očích a křičí: „Jsi zlá! Už tě tady nechci!“ Zarazila se. To bylo krátce předtím, než se od nich odstěhovala… Co se to tenkrát stalo? Nemohla si nic vybavit. Byla si ale stále jistější, že to bylo příčinou jejího odchodu. Uvědomila si, že od jejího odstěhování s ní už nikdy nebyli v kontaktu. Není to divné? pomyslela si najednou Starali se o ni od malička, a pak ji z ničeho nic dali pryč, jako by byla nějak prokletá…