Petřík netušil, co se mezitím děje u něj v pokoji… V koutě jeho pokoje měl už několik dní pavučinu mladý Kubík. Žil si ve svém rohu spokojeně a nerušeně až do dnešního dne, kdy ho ze spánku probudilo silné kýchnutí – jeho vlastní. Kubík málem vypadl z pavučiny. Uvědomil si, že má plný nos a bolí ho v krku. Nejprve si utkal z pavučiny šálu a důkladně si s ní omotal nemocný krk. Pak si utkal i kapesník a pořádně se vysmrkal. A vtom si uvědomil, že dokud bude sedět v průvanu, žádné z těchto opatření mu nepomůže.
Přemýšlel, co s tím. Dosud mu průvan nikdy nevadil. Naopak, díky tomu mu do pavučiny často vlétaly šťavnaté mouchy a jiný hmyz. Dnes mu ale byl průvan životu nebezpečný. Kubík kousek popolezl a zjistil, že když se trochu vzdálí od okna, průvan slábne. Popolezl ještě víc, natahoval nožičky a zkoušel, jestli i tady fouká.
A vtom kýchl, až ztratil rovnováhu a spadl přímo po hlavě dolů. Stihl sice pustit záchranné vlákno, ale příliš pozdě – nemělo se o co zachytit. A Kubík se zřítil přímo po hlavě do otevřené lahvičky inkoustu. Nebyla hluboká, ale bylo to nepříjemné, dokonce si trochu té divné modré tekutiny loknul, až kolem sebe prskal.
Po chvíli úporného snažení se mu podařilo vyškrábat se na okraj lahvičky a překulit se na druhou stranu. Celý zmožený se skutálel dolů, přímo na čistou bílou čtvrtku papíru, připravenou na kreslení. Kutálel se dlouho napříč a zastavil se až na jejím samém okraji. Tam se otřásl, až z něho lítaly husté modré kapky inkoustu.
S podivem zjistil, že po sobě zanechal modrou stopu, která se táhla přes celý výkres. Zalíbilo se mu to. Zkusil udělat kotrmelec a vznikl zase jiný otisk. Pak si lehl na záda a udělal „andělíčka“ – roztáhl všech osm nožiček a mával jimi, aby vznikl obrázek křídel.
Když byl uprostřed nejlepšího, vešel náhle do pokoje Petřík, který dokončil rozhovor s babičkou. Kubík ztuhnul uprostřed výkresu a netušil, co dělat – bylo mu jasné, že utéct není kam. Chlapec na něj koukal s otevřenou pusou a zjevně nevěděl, co si o tom myslet.
„Modrý pavouk…?“ pronesl Petřík nahlas. „Něco takového přece neexistuje, nebo ano?“
Přistoupil blíž a pořádně se na Kubíka zadíval. A pak mu padl zrak na lahvičku inkoustu a na zaneřáděnou čtvrtku papíru a došlo mu, co se tady za jeho nepřítomnosti odehrálo.
„No tys tady nadělal!“ spráskl ruce. „Tohle měl být můj výkres do školní soutěže!“
Kubík se zplihle posadil na kraj čtvrtky a tvářil se zkroušeně. Nechtěl mu pokazit výkres. Ale jaký výkres – vždyť na té čtvrtce přece nic nebylo!
Vtom cvakl zámek, otevřely se dveře a vešla Karolína. „Ahoj Péťo, ty jsi doma?“
Vešla k němu do pokoje a Petřík rychlým pohybem přiklopil Kubíka rukou. Věděl, že se Karolína pavouků bojí, a přestože byl tenhle modrý a tudíž legrační, netušil, jako by to v ní mohlo vyvolat reakci.
Karolína přistoupila k jeho stolu a pronesla: „Jé, cos to namaloval? To je pěkný! To je zimní abstrakce, ne?“ Karolína byla velmi sečtělá a ráda se vyjadřovala jako dospělá.
Petřík sice ani za mák nerozuměl, co myslí tou „abstrakcí“, ale důležitě přikývl. Dostal totiž nápad…