Chcete si dát pauzu od práce, trochu se rozptýlit, zasmát se, relaxnout a přijít na jiné myšlenky? Pak právě pro vás je minisérie příběhů, které psal sám život, aneb něco pro polechtání bránice. Dnes první díl s názvem Když nemůže Mohamed k hoře aneb Panák na hranici.
Když jsem před lety pracovala jako novinářka, s oblibou jsem jezdila na pracovní cesty na Balkán, a to tamní hromadnou dopravou. Lépe jsem tak poznala prostředí a setkala se často se zajímavými lidmi. Kolegové mi často říkali, že to není úplně bezpečné, ale já byla mladá a přehnaně sebejistá a na jejich varování jsem nedbala. A to se mi zjevně mělo vymstít.
Jednou jsem cestovala z Bělehradu do Sarajeva místním autobusem. Byla jsem v něm jediná cizinka. Mezi Srbskem a bosenskou Republikou srbskou v té době ještě byl hraniční přechod. Psala se devadesátá léta.
Když jsme dorazili na hranici, řidič autobusu na znamení důležitě se tvářícího celníka zastavil a vpustil jej dovnitř. Všichni cestující ukázali občanku, na kterou se dalo mezi oběma zeměmi cestovat, jen já ukázala cestovní pas. Tím jsem na sebe upoutala pozornost. Celník prohlásil, že ho musí zanést dovnitř a orazítkovat. A odešel.
Za pár minut se vrátil, tvářil se vážně a pronesl: „Máte jít se mnou.“
Srdce mi spadlo do kalhot a byla ve mně malá dušička. Co mi chtějí udělat? Co jsem provedla?
Naštěstí jsem seděla na místě hned za řidičem a celou cestu z Bělehradu jsem si povídala jak s řidičem, tak s několika statnými cestujícími v prvních řadách, pro které jsem byla jakousi raritou i vítaným rozptýlením na cestě.
Po celníkově výzvě jsem se na ně obrátila s naléhavým výrazem: „Prosím, neujeďte mi, počkejte tu na mě!“ V řidiči i cestujících se vzbudil ochranitelský syndrom. „Nejen že vám neujedeme, jestli se nevrátíte do patnácti minut, vtrhneme tam a půjdeme si pro vás!“ prohlásil řidič a ostatní přikyvovali.
Trochu uklidněná jsem následovala úředně se tvářícího celníka dovnitř do nízké šedé betonové stavby vedle hraniční závory. Otevřel vrzající dveře a zavedl mě do holé čekací místnosti s dubovým stolem, dřevěnou stoličkou a holou slabou žárovkou visící ze stropu. Nechal mě tam a vešel do dalších dveří vedoucích kamsi do útrob stavby a zavřel za sebou.
Osaměla jsem v šeré místnosti. Můj první instinkt byl vzít nohy na ramena a utéct do bezpečí autobusu mezi známé tváře. Přesto jsem se pokusila opanovat a usedla jsem na tvrdou židli. Působilo to jako klasická scéna z hororu a mě se začaly honit hlavou všechny možné scénáře. Zabijou mě? Nebo „jen“ znásilní a nechají mě jít, ale aspoň si uchráním holý život? Stihne mi můj záchranný tým přijít na pomoc? A proč jen jsem neposlechla své kolegy a pouštěla se do takových nebezpečí?
S napětím jsem sledovala hodinky, jak ukrajují minutu za minutou. Věděla jsem, že až nadejde patnáctá, přijde moje záchrana.
Ve čtrnácté minutě se náhle otevřely dveře, v nichž předtím zmizel celník. A já jsem nemohla věřit svým očím. Ve dveřích se objevil jeden můj starý známý a nesl podnos s rakijí a několika panáky. Široce se na mě usmál a zahlaholil: „Když nemůže hora k Mohamedovi…“
Pár měsíců předtím jsem strávila několik týdnů v Sarajevu. Několikrát týdně jsem chodila na tiskové konference do kasáren maršála Tita. Dovnitř se muselo projít rámem na detekci kovů, který obsluhoval jeden mladý kluk. Kontroloval doklady a obsah kabelek. Když jsem tam přišla podruhé, začal mě zvát na drink. Zdvořile jsem říkala, že „třeba někdy“, ale zůstávala jsem vyhýbavá a nikdy nic konkrétního nenavrhla, protože jsem to vlastně nemyslela vážně. A pak jsem odjela zpátky do Prahy.
A tenhle mladý kluk teď stál přede mnou na hraničním přechodu mezi Bosnou a Srbskem, kam byl přeložený, a držel tác s panáky rakije. Křenil se na mě a pokládal ho na dřevěný stůl přede mě. Za ním se ze zadní místnosti vyrojil i „můj“ celník a několik dalších. Začali rozlévat rakiji a kamarád vysvětloval, že poznal můj pas a chtěl uskutečnit ten stále slibovaný drink.
Byla jsem tak vydivočená a cítila tak obrovskou úlevu, že jsem toho panáka do sebe kopla na ex, přestože jsem na takové pití nebyla zvyklá.
A právě v tom okamžiku odtikla patnáctá minuta, dveře zvenku se rozrazily a dovnitř vpadlo několik urostlých mužů v čele s řidičem autobusu. Když viděli prapodivnou scénu před sebou, rozchechtali se. Kamarád jim rozlil další panáky a všichni svorně jsme si přiťukli.
Naštěstí mi rakije rychle stoupla do hlavy, jinak bych měla dost strach nasednout do autobusu s řidičem, který za těch pár minut stihl určitě panáků několik a jal se bezstarostně řídit bosenskými serpentýnami 🙂
Napište komentář