Píše se rok 2022. Francii vládne politická strana s názvem Muslimská jednota a zemi ovládá politický islám. Nejvyhlášenější francouzská univerzita Sorbonna je poislámštěná, profesoři, kteří odmítnou konvertovat na islámskou víru, jsou propuštěni. Tento ponurý obrázek je z nového románu kontroverzního francouzského autora Michela Houllebecqa s názvem Podvolení.
Příběh vypráví François, profesor literatury ve středním věku, dost nesympatický antihrdina bez přátel, který si nedokáže udržet vztah, raději vyhledává potěšení za peníze, dobrovolně odsouzený k samotě, hledající útěchu v alkoholu a intelektuální povýšenosti.
Kniha je vyprávěná v první osobě, veškerý děj tak vidíme pouze očima hlavního hrdiny. A obrázek je to poměrně bezútěšný. Muslimská jednota vyhrála volby a Francie se islamizuje. Ženy jsou nuceny přestat nosit sukně a šaty a zahalovat si vlasy, a postupně se stahují z veřejného života, aby byly výlučně manželkami a matkami. Francii ovládá mnohoženství a manželství z rozumu.
Islám ovládl už i Belgii, v Anglii, Holandsku a Německu jsou národní muslimské strany součástí vládních koalic. Alžírsko a Tunisko jednají o přistoupení k Evropské unii, jejímž už je Maroko členem, a Libanon a Egypt to již rovněž zvažují.
Nálada příběhu je melancholická, místy nepříjemně naturalistická, když například François ve snaze ilustrovat, proč označuje tělo za zdroj utrpení, líčí veškeré své nemoci – hemeroidy, plísně na nohou, puchýře apod. – velmi podrobně, až je vám z toho trochu nanic. V knize jsou rovněž – alespoň pro mě – nezáživné dlouhé a velmi podrobné rozhovory o francouzské politické scéně, které knize ubírají na čtivosti.
Prvních cca 50 stran se obzvlášť vleče. Začtení do této knihy rozhodně není snadné. Měla jsem spíš dojem, že sedím na literární přednášce, kam jsem omylem zabloudila, a kde přednášející předvádí u tabule své znalosti z literární historie, kterými ale nikoho neohromuje, protože to nikoho z přítomných nezajímá. Ohniskem jeho literární exhibice je málo známý (a mně do přečtení této knihy zcela neznámý) francouzský spisovatel Huysmans, přičemž podrobný rozbor jeho díla zabírá přibližně třetinu knihy.
Tu a tam se i v prvních kapitolách objeví narážka na politické hnutí muslimů a na nebezpečí kdesi číhající v zatím neprobádaných zákoutích politiky. Pak ale pokračuje suchopárná literární přednáška, asi jako když ve škole mrknete pod lavicí na nejnovější zprávy na mobilu, a když vás nezaujmou, zase to vypnete.
Příběh jako takový se začíná rozbíhat zhruba v půlce knihy, ani pak nemá žádný zvláštní spád. François je propuštěn z univerzity, později však dostává nabídku konvertovat na islám a vrátit se přednášet, s vyhlídkou na lákavé mnohoženství. Čtenář tak může hádat, jak se profesor nakonec rozhodne.
Zaujalo mě mj. vysvětlení, odkud se vzal název knihy – je odkazem na knihu Příběh O, v němž žena najde štěstí v naprostém podvolení se muži v sadomasochistickém vztahu, přičemž v příběhu je toto přirovnáno k naprostému podvolení člověka Bohu, jak ho pojímá islám.
Obecně nejsem příznivcem stylu Houllebecqova psaní, upřímně přiznávám, že mě většinou jeho knihy nebaví, a tato stylem nevybočuje z normálu. Mám-li ji však hodnotit jako celek, označila bych ji za zajímavý myšlenkový experiment, který v jistém smyslu stojí za přečtení.
Napište komentář