„Cesta do hlubin duše českého muže“, i tak by se dal popsat druhý román Sáry Saudkové Zpocená záda, i když erotiky v knize rozhodně není poskrovnu. Hlavními postavami románu jsou (v pořadí podle důležitosti a četnosti výskytu) čtyřicetiletý úspěšný právník David, jeho penis, jeho žena Zuzana, záhadná známá neznámá, eroticky svůdná Dana a řada dalších.
V první části knihy prožíváme s Davidem jeho předvídatelný život z práce domů, děti do kroužků, večeře s rodinou, a zase do práce. Celou dobu cítíme jedno velké ALE! Jen si na to musíme trochu počkat. Jako když slyšíte tóny ústředního motivu symfonie už v první větě, ale naplno se rozjede až ve větě třetí. Noční úlet se sousedkou po večírku na zahradě jejich vily (alespoň zpočátku) nikam nevede a my se zase vracíme do Davidovy (ne)spokojené každodenní rutiny v ne zcela utěšeném kruhu rodinném.
Pak náhle nudu všedního dne protrhne sms od neznámé odesílatelky, která ho zve na zcela nedvojsmyslnou schůzku v hotelovém pokoji. David neodolá a přijme. A jeho život se změní na horskou dráhu, která po průjezdu strašidelným zámkem končí tam, kde to on – ani čtenáři – rozhodně nečekají.
Jaký styl jsem u někoho, jako je Sára Saudková, čekala při psaní? Mám v sobě trochu takové to „ševče, drž se kopyta“, a jejím „kopytem“ bylo v mé mysli fotografování. Její román Ta zrzavá, který jsem četla ještě před Zpocenými zády (recenze zde), mě proto překvapil tím, jak moc se mi ten styl líbil. Druhou knihu už jsem četla, jako když jdete na koncert své oblíbené skupiny, která vydala druhé album.
Skvěle napsaný je hned začátek knihy – ačkoli David má na první pohled vše, co by si čtyřicetiletý muž mohl přát, tušíme, že něco nehraje. Hlavní hrdina před něčím utíká, skrývá se do bezpečí svého auta, i když to sám sobě ještě nepřipouští. A je zcela jasné, že tím, před čím utíká, je jeho manželství.
Sára na křtu své knihy na knižním veletrhu Svět knihy přiznala, že jako autorka nemá Davidovu manželku Zuzanu ani trochu ráda, takže jsem ke čtení této postavy přistupovala s předsudky. Ale je jasné, že bych si ji neoblíbila ani tak. Je vylíčená zcela černobíle, není na ní nitka suchá. Vím, že české manželky se často chovají nesnesitelně, ale tahle je navíc nehezká a má nehezkou povahu – stíhačka, plačka, s povrchními zájmy a špatným vkusem. V autě má bordel, pořád fňuká, čte hloupé ženské časopisy s radami, jak na muže, gurmánskou večeři buransky zalije kečupem (i když tady ji trochu chápu ;), mluví až moc a hlasitěji, než je třeba, chorobně zvědavá, žárlivá.
David sice nás i sám sebe průběžně (tedy aspoň do poloviny knihy) ujišťuje, že ji má opravdu rád. Jistě, zvykl si, naučil se nestěžovat si, přijal svůj osud. Je ale trochu obtížně pochopitelné, co si na ní – byť před deseti lety, kdy se brali – mohl oblíbit. A tak mi Zuzany nebylo ani trochu líto, když se David utrhl ze řetězu. Postupně mi začalo být líto pouze Davida, ačkoli on sám sebe vlastně nelitoval.
Kniha je celkově psaná velmi čtivě. Hrozně se mi v ní líbily popisy, ačkoli jinak to pro mě bývá nejslabší článek jakékoli četby. Je vidět, že Sára je fotografka a píše i přes objektiv kamery a posléze to konvertuje do slov. I kdybyste nechtěli, tak máte postavy i místa zcela plasticky před očima. Líbí se mi i to, jak kratičkými historkami dokresluje osud popisovaných věcí, čímž jim vdechuje duši.
Nebavily mě rozhovory mezi Davidovými kamarády v hospodě. Prý jsou autenticky odposlechnuté a možná se v nich muži najdou. Mně ani tak nevadily samé vulgarismy jako to, že mi to přišlo jako prázdné tlachání, které jsem postupně v knize i přeskakovala, protože mi nic nepřinášelo. Ale takové tedy zjevně mužské tlachání v hospodě je. Samozřejmě, že když my ženy jdeme s kámoškou na kafe, pronášíme samá zaznamenáníhodná moudra ;).
Jak Sára poznamenala, někteří její knížku odsoudí, i kdyby napsala novodobou Bibli. Pro mě má Sára zvláštní přitažlivost, jak vzhledem, tak chováním – noblesa Angeliky, v níž někteří vidí markýzu a někteří… ale o tom tato recenze není. Zajímalo by mě, jak by lidé hodnotili její knížky, kdyby je (například jako JK Rowlingová) vydala pod pseudonymem. Mě si Sára jako spisovatelka rozhodně získat dovedla.
Netvrdím, že romány Ta zrzavá a Zpocená záda jsou hluboká literatura. Ani já nepíšu hlubokou literaturu. Ani Dan Brown. Dokážou však vtáhnout do děje, postavy jsou uvěřitelné, životné a trojrozměrné, knížky díky Sářině fotografickému oku připomínají výlisek z 3D tiskárny. A zároveň slouží jako jedno velké varování, kam člověk může dospět (a netýká se to jen mužů), když začne podléhat svým pudům a chutím a přestane brát ohled na následky.
Sára připustila, že příběh má autentický základ, ale je mezi českou mužskou populací natolik běžný, že se v něm pozná spousta lidí. Při čtení jsem však přemýšlela, kým je Sára. Je jen vypravěčkou? Každý autor se přece aspoň trochu promítá do nějaké z postav. Pro odpověď si budete muset knížku přečíst sami :).
Napište komentář