Knihy, které se mi nepodařilo dočíst (ačkoli jsem se snažila)

Když to jen trochu jde, snažím se každou knihu dočíst, i když mě nezaujme. Říkám si, že vždycky z toho něco získám. To už musí být, když knihu vzdám. Takhle jsem po přelouskání pár kapitol couvla před Joyceovým Odysseem, Proustovým Hledáním ztraceného času, Rushdieho Satanskými verši či Grassovým Plechovým bubínkem. O Odyssea jsem se pokoušela dokonce třikrát, vždy s odstupem několika let. Napoprvé jsem se nedostala přes dvě stránky, napodruhé jsem jich dala deset a napotřetí jsem to vzdala až po třinácti. Od té doby jsem zatím nenašla odvahu to zkusit znovu…

To jsou knihy, které jsem našla u nás doma v knihovně, a tak nikdo neutrpěl zásadní ztrátu. Horší je to se současnými knihami, do kterých jsem investovala peníze a ony mě pak zklamaly.

Mívám (nebo jsem snad už mívala, snad už jsem poučenější) tendenci knihu zakoupit jen podle obsahu na obálce či ještě hůř – podle chytlavého názvu, místo abych se pokusila hned začíst na místě. Ve většině knihkupectví mají sedátka, na kterých jde strávit pár minut a přečíst pár stránek. Navíc to jde i vestoje. Jde o to knihu víc poznat, než se pro ni rozhodnete. Když se vám líbí nějaký člověk tím, jak vypadá, také si ho hned nenastěhujete domů, než ho trochu poznáte. S knihami by to mělo být stejné.

Zde je přehled knih, které se mi – kromě výše zmíněných – nepodařilo přečíst, respektive dočíst za posledních deset let, co si zapisuju všechny přečtené (tj. i nepřečtené) knihy. Je to samozřejmě jen můj pocit z těch knih, neznamená to, že vy si v nich nenajdete něco pro vás zajímavé. Ráda bych věděla, které knihy se nepovedlo dočíst vám!

 Ze současných knih

elegance-jezkaMuriel Barberyová: S elegancí ježka

Z anotace: Hlavní postavou je Renée, pětačtyřicetiletá domovnice, „vdova, malá, ošklivá, oplácaná“, je poněkud zvláštní: je posedlá filozofií – přečetla i ta nejzapadlejší díla velkých myslitelů – a literaturou, ale snaží se to skrývat. Aby zachovala své mimikry, je ochotná přesvědčovat okolí, že sleduje ohlupující televizní seriály, zatímco potají listuje kapitolou v Husserlovi nebo se pokouší sblížit s fenomenologií. Druhá hrdinka se jmenuje Paloma, je jí dvanáct, je nadmíru nadaná, intelektuálská a bohatá a rozhodla se, že 16. června spáchá sebevraždu. Předtím však pátrá po nějakém krásném okamžiku, po něčem, „kvůli čemu stojí za to žít“. Vše se odehrává v Paříži, v měšťanském domě.

Knížku jsem si koupila především proto, že se mi velmi líbil její název. Kamarádka má teorii, že knížky s takovýmhle názvem, co se snaží být zajímavý, ale vlastně nic neříká, bývají špatné. Tady se to přesně potvrdilo. Vůbec mi to nešlo číst. Od první stránky. Při jejím čtení jsem se rozhodla, že se musím naučit přečíst prvních pár stránek hned v knihkupectví, než danou knihu zakoupím.

Juan Marsé: Kaligrafie snů

kaligrafie-snuZ anotace: Barcelona v půli minulého století pohledem dospívajícího chlapce. Mistrovsky vykreslené prostředí periferní barcelonské čtvrti je také autentickou kulisou milostného příběhu, který patnáctiletý Ringo sleduje. Později se do něj i sám zamíchá, když má doručit dopis, který žena toužebně očekává… Marsé rozehrává škálu poeticko-dětinských legend a představ chlapce, přiživovaných dobrodružnými filmy. Ringo chtěl být klavíristou, vyučil se však zlatníkem, pak musel nechat i řemesla, protože přišel o prst. Putuje po barech a vykřičených domech, líčí zážitky s prostitutkami, defilují před ním další a další postavy. V epilogu, odehrávajícím se po několika letech, se dospělý Ringo se „svými“ postavami znovu setká a jeho příběh z dospívání nabírá jinou dimenzi. Sám autor označil Kaligrafii snů za své nejautobiografičtější dílo.

Stejně jako v případě Ježka, koupila jsem si to proto, že se mi moc líbil název. Nebo jsem to spíš proto vzala do ruky v knihkupectví. Obsah také zněl zajímavě. Kniha je ovšem psaná hrozně. Nebavila mě od prvního odstavce. Hromada zbytečných žvástů, nikam nevedoucích, a podle mě ani netvořících atmostféru. Vzdala jsem to někde kolem padesáté strany. Totální zklamání. Opět připomínka, že se musím naučit vzít knihu do ruky a přečíst pár stránek, než si ji koupím.

cervena-a-bilaDorota Mastowská: Červena a bílá

Z anotace: Hlavním hrdinou a vypravěčem je muž: sedmnáctiletý mladík Silnej, jednou drsný a sebevědomý, podruhé zranitelný a ukřivděný. Jeho život je vyplněn navštěvováním hospod, balením roštěnek a užíváním drog. Kniha je pozoruhodná hned z několika důvodů, a tím prvním je bezpochyby jazyk – stylistické a lexikální prostředky, kterými Maslowská disponuje, by se možná daly přirovnat k Mechanickému pomeranči, ale ona ho předčí. Odvážná, naprosto otevřená i vulgární zpověď vyrazila dech nejenom katolickému státu. A kdo by čekal ich formu typu „můj milý deníčku“, měl by se raději pokřižovat a knihu ani nebrat do rukou.

Měla jsem se řídit poslední větou z anotace – nebrat do rukou. Vůbec mi to nešlo číst. Přirovnání k Mechanickému pomeranči podle mého názoru absolutně nesedí. Ano, Pomeranč má vulgární jazyk a spoustu slovních patvarů a importovaných zkomolenin. Kniha Mastowské má jenom prostě hrozný jazyk, a bojím se, že jenom proto je to úspěšné. A v Polsku je to zřejmě kromě toho úspěšné zejména kvůli neustálému opakování výrazu „Rusáci“.

Monika Peetzová: Úterní ženy

uterni-zenyZ anotace Úterních žen: Od doby, kdy před patnácti lety navštěvovaly kurs francouzštiny, jsou z pěti žen okolo čtyřicítky nejlepší kamarádky. Každé první úterý v měsíci se scházejí v restauraci – úspěšná, výřečná obhájkyně Caroline; Judith, přecitlivělá královna dramatu; Eva, oddaná matka čtyř dětí s pohřbenými pracovními ambicemi; ustavičně zamilovaná a dobře naladěná designérka Kiki, která pořád čeká, až se jí podaří prorazit; a Estella, atraktivní a elegantní manželka lékárníka, s přeplněným šatníkem a nádherně ostrým jazykem. Jednou ročně spolu pětice vyjíždí na dovolenou. Ale letos je všechno jinak: Judith čerstvě ovdověla. Po smrti svého muže najde deník, který si vedl při svém putování do Lurd. Arne onemocněl rakovinou, a tak se do cíle nikdy nedostal. Pětice kamarádek se rozhodne, že Arneho pouť dokončí za něj – ale netuší, do čeho se pouštějí. Krok za krokem přicházejí na stopu tajemství, které jim obrátí životy vzhůru nohama a konfrontuje je s překvapivými skutečnostmi. Svatojakubská pouť, která měla podpořit truchlící Judith, všem pěti přítelkyním otevře oči. Nic není ve skutečnosti takové, jak to vypadá.

Anotace zajímavá, název zajímavý. Ovšem – kniha mi bohužel vůbec nešla číst. Dialogy mi přišly bezobsažné a stejně tak i scény… Nenašla jsem v ní vůbec nic. Mrzí mě, že kritizuju českou autorku a doufám, že své čtenáře si knížka přesto najde.

Umberto Eco: Pražský hřbitov

ecoZ anotace: V románu-labyrintu proslulého autora se příběh s detektivní zápletkou prolíná s literaturou faktu. Ve svém bytě v nevábné pařížské čtvrti se v březnu 1897 probouzí starší muž a snaží se rozpomenout, kdo vlastně je. Metodou doktora Freuda, se kterým párkrát pojedl, si začíná vybavovat vlastní minulost italského a později francouzského policejního konfidenta, autora fiktivního konspiračního plánu, který pak v rukou jiných začal žít vlastním životem. Téměř všechny postavy (např. Alexandre Dumas) jsou historické, neméně skutečný je i hrdinou sepsaný pamflet.

Ecovo Jméno růže patří k mým nejoblíbenějším románům. Přestože už se mi nepodařilo přečíst jeho Foucaultovo kyvadlo, koupila jsem si i tuhle knihu. Kniha se rozbíhá velmi pomalu, pak je tam zajímavý moment zdvojení osobnosti, na chvíli zaujme, ale pak zase sklouzne do příliš detailního popisu událostí okolo vzniku samostatné Itálie a tehdejších válek, kdy hlavní hrdina je špion pro různé strany. Přestože tenhle moment je velmi slibný, následuje – podle mě – hromada zbytečností, která by mohla zajímat leda tak historiky té doby, nic napínavého, nic zajímavého, nic překvapivého… Vzdala jsem to zhruba u strany 250, kdy mě kniha ani v nejmenším nezaujala.

 

David Nicholls: Jeden den

jeden-denZ anotace: Představte si, že někdy během střední školy potkáte člověka, který vám tak přiroste k srdci, že už ho nikdy nedostanete z hlavy. Chodit spolu ale nezačnete. Přesně to je případ Dextera a Emmy, kteří jsou přátelé už dvacet let – od osmaosmdesátého se setkávají vždy po roce. Je samozřejmě jen otázka času – i když nepřiměřeně dlouhého – než se z takového vztahu vyklube něco víc, než jen návštěva muzea a výroční večeře. Vztah, který přešel od náhodné známosti na jednu noc po věrné i nevěrné přátelství až k hluboké lásce a krátkému manželství jakoby mimochodem pod komickým nátěrem ukazuje změny zvyků, mravů a politiky v Británii posledních dvaceti let. Hlavním tématem příběhu se více než klasická „lovestory“ stávají pocity osamělosti a hloubka rozporu mezi mladickou nesmiřitelností a kompromisy, které jsme nakonec schopni tolerovat.

Píšu si deník od 12ti let a už dávno si pohrávám s myšlenkou vybrat jeden den z roku a vypsat, jak se můj život posunoval rok za rokem podle zápisů přesně v tento den. Brání mi v tom pouze to, že se mi zatím nepodařilo identifikovat den, v který bych udělala zápis skutečně pokaždé za uplynulých 28 let, co si píšu deník. Nejblíže tomu jsou 1. leden (začátek roku), 7. únor (můj svátek a zároveň den, kdy jsem si v roce 1989 deník začala psát) a 18. duben (moje narozeniny), ale potřebuju najít čas a projít tu hromadu zápisků, abych ověřila, který z těch dní bude fungovat nejlépe.

Kniha Jeden den tento nápad realizovala, což byl důvod, proč jsem si ji zakoupila. Průřezově sleduje děj vždy v jeden jediný den, rok co rok. To je na ní však to jediné zajímavé. Kniha má na obálce poznámku „brilantní britský bestseller“. Jestli je toto brilantní a bestseller, pak vážně nevím, kdo toto hodnotí. Kniha je prázdná, plochá, nezajímavá od začátku do konce – tímto se omlouvám Lapeyrovi (Život je krátký a touha bez konce), jehož knihu jsem hodnotila podobně – vedle tohoto je však Lapeyrova kniha strhující počtení, přinejmenším lze dočíst. Ve světle toho ještě tak pochopím, že za brilantní bestsellery označují nové knihy Umberta Eca jako je Pražský hřbitov, která se nedá číst – ale Eco je světoznámý autor a možná se redaktoři neodvažují přiznat, že se jim to nelíbilo, z obavy, že budou označeni za nedovzdělance. Ale u tohoto autora, jehož rozhodně světová sláva na úrovni Eca neprovází…? No comprendo. Vzdala jsem to cca u strany 200, ale trpěla jsem od první stránky. Nerada nechávám knihy nedočtené, ani když nejsou moc zajímavé. Ale nekonečné rozhovory o myčce na nádobí, pojídání nachos se sýrem atd. fakt nedávám…

 

Stephen King – Svědectví

kingZ anotace: Syrový postapokalyptický román Svědectví Stephena Kinga je řazený k autorovým nejlepším dílům. Rozehrává v něm již mnohokrát zpracované téma boje s katastrofální epidemií nevyléčitelné nakažlivé choroby, která má zde podobu „superchřipky,“ vyvinuté ve vojenských laboratořích. Experiment se však vymkne kontrole a nákaza vyhubí takřka celé lidstvo. Hrstka těch, kdo přežili, se dělí na dvě skupiny, jedni se uchylují k laskavé matce Abigail, která je oslovila ve snech, druzí směřují do náručí Temného muže. Kingův román vrcholí jako klasický souboj mezi Dobrem a Zlem, v němž lidem zůstává role figurek na šachovnici hry o svět. King si v knize pohrává se svým oblíbeným tématem předurčenosti, kterému se věnoval i v dalších románech jako Mrtvá zóna, To nebo Temná věž.

S politováním musím konstatovat, že to nešlo číst. Dala jsem tomu 300 stran, a bylo to stále stejné – dostal chřipku, umřel, dostal chřipku, umřel, dostal chřipku, umřel… To, co McCormack v Cestě dokáže vyjádřit na pěti řádcích, nedostane Svědectví pod dvě stě stran. Kniha se podobá kromě Cesty ještě Dnu Trifidů a ani jejích kvalit nedosahuje. Namátkou jsem listovala knihou až do konce a nenašla zajímavou pasáž. Do strany 300 jsem si nevytvořila osobní vztah k žádné z postav. Jediné, co je na této knize dobré, je předmluva. Ta obsahuje moc zajímavé myšlenky, s vlastní knihou nesouvisející. Proto je mi líto, že jsem knihu nedokázala dočíst. Ale má tisíc stran a dalších 700 už jsem nemohla. Četla jsem to proto, že to údajně ovlivnilo seriál Ztraceni (Lost). Teda fakt nevím jak. Možná tím, že se v pozadí vyskytuje „temný muž“. To je ale jediná podobnost… Fakt mě to moc zklamalo.

 

Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem

milostny-dopis-klinovym-pismemZ anotace: Prozaická prvotina Tomáše Zmeškala je velkým českým románem o druhé polovině dvacátého století. Románem napínavým, historickým i milostným. Nenápadně a zároveň neobyčejně sugestivně ukazuje – bez velkých dobových obrazů a jakékoli prvoplánové politické proklamace -, jak odporná může být doba, která dovoluje vyřizovat si osobní účty prostřednictvím státní perzekuce, jak hluboce dokázal stát vstupovat až do soukromých ložnic a rozvracet vše, čeho se dotkl, kolik síly si žádal i malý odpor proti němu. Román popisuje i míjení, vinu a trest, nesnadnost odpouštění a nenápadnou lidskost podloženou soucitem a neokázalou pomocí.

Kniha dostala cenu Evropské unie za literaturu v roce 2011, proto jsem se rozhodla ji přečíst. Když jsem ji vzala do rukou v knihkupectví, nezaujala mě. Ani názvem, ani zběžným listováním. Přesto jsem se do ní pustila – a zklamala mě na celé čáře. Vzdala jsem to asi po sto stranách, kdy mě absolutně nezaujala ani na vteřinu. Četla se velmi špatně, je napsaná naprosto nesplavně, ani nedokážu říct, o čem těch prvních sto stran bylo.

David Mitchell: Atlas mraků

atlas-mrakuZ anotace: Nedobrovolný cestovatel plavící se v roce 1850 přes Tichý oceán, vyděděný skladatel obstarávající si nejisté živobytí v Belgii mezi 1. a 2. světovou válkou, ambiciózní novinářka píšící v Kalifornii v dobách, kdy tam byl guvernérem Ronald Reagan, ješitný nakladatel ukrývající se před věřiteli ze zločineckého podsvětí, geneticky modifikovaná jídlonoška čekající na smrt a Zachry, mladý ostrovan zažívající soumrak vědy a civilizace – to jsou vypravěči Atlasu mraků, kteří odkudsi z potemnělých chodeb dějin slyší dozvuky ostatních příběhů. Každý záchvěv ozvěny více či méně pozměňuje jejich vlastní osudy.

Viděla jsem to v kině, režírované bratry (vlastně teď už sestrami) Wachowskými. Jako film se mi to celkem líbilo. Jako kniha je to ale neuvěřitelně nečtivé. Nechtělo se mi tomu věřit, protože jeho kniha Sencislo9 je super. Ale přečetla jsem asi 250 stran a stále mě ta četba nezaujala. Tak jsem to vzdala. Myslím, že to není to tím, že jsem to právě viděla v kině. Je to prostě psané nezáživně, často nejasně a nepřehledně.

Jana Šrámková: Zázemí

zazemiZ anotace: Ani deník, ani vzpomínky, ani obrázky ze života. Drásavá elegie o ztrátě města, domu, pokoje; babičky, s níž člověk sdílí tvář. Román dosud nenarozených dětí a už narozených dětí a první zpovědi a tetování na ruce. Příběh malé holčičky, která se bojí, i když už to je dávno žena.

Chytila jsem se na neformální podtitul, který byl přichycený k obálce – „Babičko, pojď, utečme spolu“. Knížka je ovšem velmi popisná. Je celá lyrická. Možná to někoho baví, ale já potřebuju děj. Nestačí mi kapitola o tom, jak vypadají kyvadlové hodiny… Po padesáti stranách upřímného snažení se začíst jsem to vzdala. Neříkám, že je kniha špatná, jen naprosto není pro mě.

 

Jonathan Littell: Laskavá bohyně

laskava-bohyneZ anotace: Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje, nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii.

Opět jsem „vydržela“ necelých sto stran, do kterých jsem se musela nutit. Pak už to prostě dál nešlo. Strašně divná kniha, splácaná fůra informací z války, cílem je vyvolat hnus z nacistických zločinů, ale na první pohled vůbec žádný příběh. Pouze úvodní kapitola je zajímavá a to mě zmátlo při koupi…

Titania Hardieová: Labyrint růže

labyrint-ruzeZ anotace: Před svou smrtí v roce 1609 ukryl alžbětínský špion, astrolog a matematik John Dee mnoho svých děl a dalších dokumentů v přesvědčení, že svět ještě není připraven přijmout jeho myšlenky. Po dalších sedmnáct generací tento odkaz uchovávali a dědili jeho potomci v ženské větvi a čekali, až přijde pravý okamžik, kdy bude možné tajemství odhalit světu. Na jaře roku 2003 zemřela na rakovinu Deeho x-násobná vnučka, poslední dědička odkazu, a před svou smrtí předala tajuplný odkaz mladšímu synovi Willovi. V létě roku 2003 čeká vážně nemocná Lucy Kingová v Londýně na transplantaci srdce. V téže době Will cestuje po Evropě a snaží se rozluštit zděděný dokument a najít zámek, který by se hodil k jeho klíči. Zásahem osudu se jeho a Lucyin příběh nerozlučně propletou. Ale povede to nakonec k odpovědi na otázky, které hledají? Lucy a Will nejsou jediní, kdo se snaží odhalit pravdu v srdci Labyrintu růže…

I zde jsem „vydržela“ necelých sto stran, do kterých jsem se nutila málem celý týden. Pak už to prostě dál nešlo. Nuda nad nudu. Je až s podivem, jak nudnou jde napsat knížku, jejíž anotace zní tak slibně

Gordon R., B. Williams: Ztracený svět v podzemí

podzemiZ anotace: Čtrnáctiletý Will žije se svou rodinou v Londýně a spolu s otcem sdílí vášeň pro archeologické výkopy a pátrání po zmizelém světě pod zemí.Když Willův otec při objevování podzemních chodeb náhle zmizí, rozhodne se ho Will se svým kamarádem Chesterem najít. Ve sklepě jejich rodinného domu objeví tajnou chodbu a brzy se ocitnou hluboko pod zemí, kde se skrývá temné a děsivé tajemství. Tam, kde by to nikdo nečekal, existuje utajený svět, kde žijí lidé pod krutou nadvládou. Will s Chesterem jsou zatčeni a uvězněni a čeká je vyhoštění do Hlubin, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil. Podaří se jim uniknout zpět na Povrch? Jaká další tajemství se skrývají v Podzemí?

Na obálce knihy lákali čtenáře na přirování k Harrymu Potterovi. Přestože chápu reklamní trik, měli by se za toto přirovnání Rowlingové omluvit (i lidem, co na to naletěli). Nečtive, nenápadité.

 

Z klasiky

nabokovVladimir Nabokov: Ada aneb Žár

Z anotace: Příběh sleduje peripetie vztahu jeho protagonistů, psychologa a profesora filozofie Vana Veena a jeho sestřenice (ve skutečnosti, jak se ukáže, sestry) Ady, od prvního vzájemného milostného okouzlení přes sérii odloučení a opětovných setkání až do doby, kdy Van v pokročilém věku rekapituluje vlastní život a osudové pouto mezi oběma sourozenci.

Nic z toho jsem v knížce jaksi nenašla. Miluju jeho romány Nemůžu vůbec uvěřit, že je to tentýž autor, který napsal moje velmi oblíbené romány Lolita či Smích ve tmě. Tohle mi připomínalo Joyceova Odyssea. Vůbec se mi nepodařilo se začíst… Důvod, proč četla toto: Právě proto, že jinak se mi jeho věcí líbily.

Karel Čapek – Krakatit

krakatitZ anotace: Vynálezce Prokop objeví způsob, jak nechat jakoukoliv látku rozpadnout na atomy. Při tom se výbuchem uvolní obrovské množství energie. Vyrobí látku zvanou „krakatit“ – nejstrašnější výbušninu na světě, kterou je možné přivést k výbuchu na dálku elektromagnetickými vlnami. Prokop si uvědomí dosah svého objevu – vlastník krakatitu by se mohl stát vládcem světa. Uvědomí si to i jiní a pokoušejí se Prokopa o vynález připravit. Část vzorce získá bývalý Prokopův spolupracovník Tomeš a snaží se výbušninu vyrobit také. Prokop svodům odolá, vzorec neprozradí a ke konci je svědkem tragického výbuchu laboratoře, v níž se Tomeš pokoušel výbušninu připravit. Prokop, blouznící v horečkách, se na závěr setkává s pohádkovým stařečkem-bohem a přijímá od něj smiřující poselství o dobru a nutnosti dělat pouze věci prospěšné lidem.

Mám velký respekt pro Karla Čapka. Knihy Bílá nemoc či Válka s mloky se mi moc líbily, a mám moc ráda Věc Makropulos (ačkoli jsem ji nečetla, ale pouze kdysi viděla v Národním divadle s výtečnou Hlaváčovou v hlavní roli). Tohle dílo Krakatit od samého začátku připomínalo psychedelický sen narkomana, který přebral LSD. Dala jsem tomu 150 stran a bylo to stále horší. Nedokázala jsem číst dál. A to myslím, že mám při čtení velkou toleranci a trpělivost.

Jane Austenová– Opatství Northhanger

northangerZ anotace: Módní lázeňské město Bath před dvěma staletími: sem jezdili angličtí otcové léčit v horkých pramenech klouby trápené dnou a spolu s manželkami uvádět dcery do společnosti s cílem upoutat zájem žádoucích ženichů. Hrdinky příběhu, upřímná, bezelstná mladinká Catherine a její mazaná přítelkyně Isabella si toto své poslání zpestřují četbou tehdy velmi oblíbených hororových gotických románů a jejich rekvizity vidí na každém rohu.

Má to být parodie na tzv. gotický román, konkrétně Záhady Udolfa od Anne Radcliffové. Četla jsem Záhad Udolfa a je to velmi nudné, ale tohle je tisíckrát horší. Ze zásady se snažím přečíst i to, co mě nebaví, abych tomu dala šanci do konce. Tohle ale prostě nešlo…

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Výrostek

vyrostekZ anotace: Arkadij Dolgorukij se rozhodne zbohatnout – peníze ho nelákají proto, aby získal pohodlný život, chce jimi dosáhnout na nikom nezávislé moci, stačí mu pocit nadřazenosti pro sebe sama. Když přátelství s lehkomyslným knížetem Sokolským vychýlí Arkadije z cesty, kterou si vytyčil, pocítí touhu stát se „posledním“, nemůže-li být prvním. Romantický snílek a „podzemní člověk“ jsou u u Dostojevského dvěma stránkami téhož jevu. Oba žijí ve stejném osamění, ve stejné nemožnosti navázat komunikaci s lidmi, proniknout k nim a sblížit se s nimi.

Mám Dostojevského ráda, ale u této knihy jsem „vydržela“ necelých sto stran. Je to stále popisování rozhovorů o společnosti aj., nepřehledné postavy, nejasná zápletka – zda vůbec nějaká… Asi do toho musím teprve „dozrát“.

Charles Dickens: Záhada Edwina Drooda

zahada-edwina-droodaZ anotace: Jedná se o zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře – tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy. Je bezmála neuvěřitelné, že v nejnapínavějším místě román končí, protože Dickens při práci na tomto díle zemřel. Otevřený konec však přímo vybízí čtenáře k úvahám, jak celý příběh dopadne. Dickens se touto nesmírně napínavou knihou stylisticky i formálně posunuje do 20. století a předjímá moderní román.

Dickens je můj oblíbený autor (především díla Nadějné vyhlídky, David Copperfield a Oliver Twist). Do tohoto se však nešlo ani začíst, natož to dočíst.

Gustav Meyrink: Valpuržina noc

valpurzina-nocZ anotace: Román se odehrává na Malé Straně za Valpuržiny noci, noci čarodějnic. Na tento podivuhodný svět malostranských paláců neustále působí mystické síly, jejichž reprezentantem je herec Zrcadlo, záhadná bytost oživovaná „aveyšou“, silou vůle a, tři, čtyři, Kam s ní? a Biedermeier) čerpá námětově ze současnosti. Děj všech čtyř novel se odehrává několik let po roce 1989. Společný tematický jmenovatel by se dal charakterizovat takto: téměř každý z nás v životě prožije událost, která ho hluboce zasáhne, někdy poznamená na celý život. Na aktéry autorových příběhů působí tato událost až osudovou neřešitelností a nevysvětlitelností (i když někdy může jít z vnějšího pohledu o záležitost triviální) a staví je před bolestnou otázku „Jak s tím existovat?“.

Asi na to ještě nejsem dost zralá. Nešlo mi ani trochu se číst. Anotace mi přijde zmatená – včetně končící avšak nikoli začínající závorky, nechávám to tak, protože anotace je stejně zmatená a nejasná jako mi připadala celá kniha.

Pozn.: Anotace jsou brány ze stránek internetového knihkupectví www.kosmas.cz.

 

1 Komentář z Knihy, které se mi nepodařilo dočíst (ačkoli jsem se snažila)

  1. Poslední nepřečtená kniha se datuje do doby na střední škole. Jednalo se o povinnou knihu Už zase skáču přes kaluže. V žádném případě nechci autora ani knihu hanit, ale v té době mi přišla atraktivní jako ranní teleshopping. Pamatuji si, že na každých deset přečtených stran připadalo dvacet přeskočených. Od té doby prokazuji všem knihám úctu a vždy dokráčím k branám konce. V dnešní době bojuji spíše s nenapsanými a nepřeloženými knihami, kdy po několika dílech přestanou knihy vycházet, popř. jsou dostupné pouze v cizím jazyce. Může být pro čtenáře něco horšího, než devět vydaných knih že čtrnácti? Když jsem naposledy položil stejnou otázku, bylo mi odpovězeno „Ano, může. Osm vydaných knih popř. šlápnout na hrabě“. Já si tím nejsem zcela jist, volím šlápnout na hrabě…

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.