Khaled Hosseini, který by se podle mého názoru měl správně přepisovat do češtiny jako Chálid Hosejní, je autor píšící romány odehrávající se v současném Afghánistánu, odkud sám pochází. Do češtiny byly zatím přeloženy tři jeho knihy: Lovec draků, Tisíce planoucích sluncí a A hory odpověděly.
Knih ze současného Afghánistánu je na trhu více. Nedávno jsem četla například knihu s příznačným názvem Afghánec od Frederika Forsytha (líbilo tak napůl) či Kavárnička v Kábulu od Deborah Rodriguezové (celkem líbilo, ničím nevybočující děj ani styl vyprávění). Přesto mi přijde Khaled Hosseini jako nejlepší a hlavně nejčtivější autor, který nás nenásilnou formou poučí o tom, jak hrozný život lidé v té krásné, ale nešťastné zemi mají, a že se jim – stejně jako kdekoli na světě – nevyhýbá láska, přátelství, touha ani zrada.
Lovce draků jsem četla jako prvního a naprosto mě kniha uchvátila – do té míry, že jsem ji kandidovala na Moji knihu roku 2008. Jak sám autor uvádí, nepsal ji původně jako román k vydání, ale sám pro sebe zpracoval své rané vzpomínky na dětství, přátelství a vyrůstání v zemi neustále zmítané válkou. Jeho nejlepším kamarádem z dětství byl chlapec z národnostní menšiny Hazárů, a tohle osudové „prokletí“ je pronásledovalo celou dobu. Několikavrstevnatý příběh je plný citu a postupně odhalujeme, co se mezi dvěma nejlepšími kamarády stalo – a zda to jeden druhému budou kdy moci odpustit.
Tisíce planoucích sluncí je příběhem jedné nenaplněné a osudem pronásledované lásky opět z dnešního Afghánistánu. Vidíme, jak hrozné je postavení ženy v islámském světě, jak nemá žádná práva, muž může vše a ona musí jen tiše trpět a snášet naprosto vše. Přitom je kniha plná citu a na konci nezůstane jedno oko suché.
A hory odpověděly je jeho nejnovější román. Tato kniha je jeho nejméně zdařilá – aspoň podle mého názoru. Přesto se stala bestsellerem, ale myslím, že je to hlavně kvůli slávě jeho dvou přechozích děl. Stejně jako jeho předchozí knihy vypráví příběh z dnešního Afghánistánu, kde platí neúprosný zákon šaríja a kde rozhodně nevládne zákon a pořádek, na což nejvíc doplácejí obyčejní lidé.
Přišlo mi však, že vypráví jeden příběh, a pak mu něco odvede myšlenky a začne vyprávět jiný a k původnímu už se vrátm jen tu a tam letmou zmínkou, a tak několikrát. Bavilo mě to tu a tam, ale vadil mi styl, působil, že se snaží být zajímavý, ale nepodařilo se mu to. V závěru jsem už dost pasáží přeskakovala. A konec mi přišel úplně nevyužitý. Kniha má hezký jazyk a styl vyprávění, ale celkově bych ji tolik nedoporučovala.
Celkově mám Hosseiniho jako autra velmi ráda, přestože mě jeho poslední knížka poměrně zklamala. I tak se však moc těším, až mu zase vyjde něco nového. Určitě si to hned přečtu – a vám doporučuji mu rozhodně dát šanci!
Napište komentář